Z dějin sušického rybářství
Řeka Otava, která protéká Sušicí, má odedávna celou řadu přívlastků – zlatonosná, perlorodá a také ryboplodná. Nejen Otava, ale i řada jejích přítoků, zejména Pstružná, oplývaly v minulosti pstruhy, lipany a lososy. Nejstarší písemnou zprávu o lososech u Sušice najdeme v díle Bohuslava Balbína z roku 1679. Pokud však byl v sušických vodách chycen losos, pak nepatřil rybářům, ale vrchnosti – panu purkmistrovi a pánům radním. Moudří páni purkmistři a radní však nepamatovali pouze na sebe a lososy a pstruhy posílali darem na stoly vysokých úředníků a šlechticů. Roku 1585 požádali dokonce i presidenta komory české, Ladislava Lobkowice, zda by mohli dodat své ryby přímo na královský stůl a dočkali se kladné odpovědi. Později zasílali na královský stůl i lipany. O tři roky později , roku 1588, přišel na městskou radnici osobní dopis od císaře Rudolfa II. , který sám žádal o zasílání pstruhů a lipanů pro své hosty: /“…. Nejjasnějších arciknížat Rakouských, strejcův a bratří našich nejmilejších i některých jiných knížat, jich Lásek, k sobě na hrad Pražský v brzku očekávati ráčíme. A chtějíce podle náležitosti jich Lásky uctíti, a nemoha na panstvích našich dostatek pstruhův a lipanův dostati, a zprávu majíc, že ho na gruntech vašich spotřebu máte, protož Vás milostivě žádáme, abyste hned, co nejvíc budete moci pstruhův a lipanův na živě nalapali ….. a nám je odeslali. V tom jistou milostivou a líbeznou vůli naší císařskou naplníte. Což My také vám milostí naší císařskou každého času vzpomínati ráčíme.“
Od roku 1637 rybolov v Otavě i v přítocích býval pronajímán. Kdo byl chycen, že loví ryby bez povolení, tomu hrozil trest a pokuta. Nejen samými lipany a pstruhy se však sušičtí živili. Protože místní radní byli rozumní hospodáři, kteří nechtěli další ryby nakupovat jinde, rozhodli, že se v městských a panských rybnících budou chovat kapry. Rybníky byly zpočátku dva – za německou branou směrem na Volšovy, tzv. Německý ( tento rybník byl zrušen a přeměněn na louku počátkem 19. století a dodnes po něm zůstala na památku pojmenována ulice Na hrázi ) a tzv. Dolejší rybník před městem. Rybníky zpočátku mnoho nevynášely a tak si sušičtí vzali na pomoc zkušeného rybáře Adama Harona. Především jeho zásluhou se sušické rybníkářství začalo úspěšně rozvíjet. V polovině 18. století náležela Sušici už celá řada dalších rybníků – kromě dosavadního Německého a Dolejšího přibyly Kadešický, Chmelenský, Podmokelský hořejší, Podmokelský mlýnský, Vrabčovský a Divišovský. Roku 1790 byl v Sušici dokonce zřízen tzv. Fischamt ( rybní úřad ), který pečoval o rybníky a celé rybniční hospodaření.
Po pozemkové reformě zavedené Josefem II. sušické rybniční hospodářství zaniklo. Sušice o řadu svých rybníků přišla a navíc se v zemědělství objevovaly nové směry hospodaření, kdy se rybníky vypouštěly a přeměňovaly v louky. A tak se sušičtí opět vraceli k lovu ryb v řece Otavě a chytali se pstruzi,lipani a lososi, ale o zarybnění řeky se starala pouze příroda. Také množství ryb v řece se pouze odhadovalo.
S praktickým prováděním umělého chovu ryb se začalo v Anglii roku 1837 a ve Francii roku 1842. Je proto překvapující, že v Čechách se první pokusy s umělým odchovem lososů prováděly už v roce 1824, a to na horažďovickém panství hraběte Rummerskircha. V roce 1870 vláda připravovala nový rybářský zákon a pro něj bylo nutno získat přesná data o rybách v řekách. Ke splnění tohoto úkolu byl do Sušice vyslán prof. Dr. Antonín Frič, který v roce 1870 zavítal do Sušice, aby zde nasbíral potřebná data o zdejší populaci lososa. Profesor Frič upozornil na mimořádně příznivé podmínky pro zdejší chov lososů, pstruhů i lipanů a na základě svých výzkumů navrhl řadu opatření na zlepšení chovu lososa i pstruha. Koncem roku 1871 zřídil na náklady obce Pražské na pramenu Kantůrky v Luhu líheň. Byla to dřevěná uzavřená bouda, v níž byli losůsci a pstruzi pěstováni několik let. Správcem tohoto ústavu byl Josef Markuzzi. Zanedlouho po založení zde byl proveden první úspěšný pokus umělého oplodnění pstruha a lososa. Za dobu deseti let existence tohoto zařízení docílil J.Markuzzi obdivuhodných výsledků – odchováno bylo celkem 379.266 plůdků lososa a 17.000 plůdků pstruha.V prosinci 1879 však zamrzla Kantůrka až na samé dno a přitékající voda ze šumavských svahů celou oblast kolem líhně zaplavila a líheň samotná byla zatopena až po střechu.
Proto se prof. Dr. Frič snažil v Sušici vyhledat vhodné místo pro větší líheň. Podařilo se mu to. Nalezl vhodné místo o výměře cca 200m2 na pravém břehu Otavy pod klášterem. Obecní zastupitelstvo svým usnesením ze dne 28. října 1880 propůjčilo toto místo zemskému výboru k postavení nového ústavu. Nový ústav pro umělý chov ryb zde byl zřízen za podpory Zemědělské rady a obce pražské zřízen již v roce 1881. Za deset let dodal do Otavy 400.000 lososů, 17.000 pstruhů a 3.000 úhořů. Začátkem 20. století dodávala líheň ročně již 222.000 lososů a sušičtí lososi byli v té době známým pojmem a žádanou pochoutkou. Správce tohoto nového ústavu byl až do své smrti roku 1912 Josef Markuzzi. V roce 1910 získal na hospodářské a průmyslové výstavě v Klatovech za svou činnost čestnou medaili. Podle záznamů za 40 let své činnosti vypěstoval přes 6 milionů lososů a 1 milion pstruhů.
Během první světové války stará budova zemské líhně zpustla a sešla i s vnitřním rybářským zařízením. Když po válce převzal starou líheň do své správy rybářský spolek v Sušici, našel ji ve velice neutěšeném stavu. Dřevěné části byly shnilé, střecha poškozená, dovnitř líhně zatékalo. Na opravy ani na přestavbu však nebyl dostatek finančních prostředků. Na žádost rybářského spolku provedl v březnu roku 1923 prohlídku budovy i vnitřního zařízení stavební rada Ing. Rudolf Urych a na základě jeho zprávy vypracoval sušický stavitel Ing. Rudolf Grabinger rozpočet na opravu líhně. Opravy provedl rybářský spolek v Sušici v letech 1924 – 1925 za finančního přispění zemského výboru a ministerstva zemědělství. Ovšem velké mrazy v roce 1929 opět poškodily vnitřní zařízení líhně znovu tak, že líheň opět přestala sloužit svému účelu. Mezi tím bylo rozhodnuto, rozhodl se zemský výbor, že budovu líhně převezme do své správy Zemědělská rada pro Čechy a v roce 1930 byly opět provedeny nezbytné a poměrně nákladné opravy budovy a zařízení. Ani přes veškerou snahu však dřevěná budova líhně nevyhovovala svému účelu a tak nakonec se souhlasem Zemského úřadu byla v roce 1934 definitivně dřevěná budova líhně nahrazena stavbou novou, zděnou, moderně vybavenou.
Počínaje osmdesátými léty 19. století dochází v říčním rybářství k období převratných změn. Důležité bylo především vydání zemských rybářských zákonů ( pro Čechy v roce 1883 ), které omezily a někdy zcela zakázaly některé způsoby rybolovu. Zanikla tak řada do té doby používaných technik. Zároveň se začalo rozvíjet tzv. sportovní rybářství. Roku 1886 bylo napočítáno, že Otavou v Sušici při tření protáhlo 600 lososů. Podle vzpomínek spisovatele Karla Klostermanna se v samotné Sušici v roce 1896 chytilo 300 lososů vážících 6 – 14 kg, parmy se chytaly v Otavě těžké 3 – 5 kg, bylo zde také množství štik, mníků a raků.
18. června 1896 se sešla valná hromada rybářského odboru hospodářsko – lesnického spolku v Sušici a usnesla se, aby se tento odbor rozpustil a místo něj se zřídil samostatný rybářský spolek. 29.10. 1896 bylo zřízení tohoto samostatného spolku schváleno obecním zastupitelstvem města Sušice. Ustavující valná hromada Českého rybářského spolku v královském městě Sušici se konala dne 3. ledna 1897 v zasedací síni městské radnice. V prvním roce činnosti se spolek soustředil především na rozšíření členské základny a získávání nových členů. Do konce roku 1897 měl spolek již 38 členů a rybářský revír se sestával z úseku Otavy dlouhého 3 km, z toku Roušarky a Divišovského potoka. Na dobu pěti let si spolek pronajal také Divišovský rybník. V roce 1899 se sušický rybářský spolek stal členem Ústředního zemského sdružení rybářského. Předsedou spolku od roku 1899 byl hrabě František Chotek. Hrabě Ferdinand Chotek ( zemřel v roce 1913 ).
Po roce 1900 se činnost spolku nevyvíjela příliš příznivě – panovaly vnitřní neshody, členové byli pasivní, neplatili včas anebo vůbec členské příspěvky a vládla vzájemná nedůvěra mezi členy a vedením spolku. Přes tyto problémy však spolek pracoval dál. V roce 1908 se podařilo uzavřít smlouvu na pronájem pozemků, rybníka a potoka ve Volšovech a zřídit zde vlastní rybí líheň ( v Sušici v té době už od roku 1871 fungoval Zemský ústav pro chov lososů, nejprve v Luhu na Kantůrce, od roku 1881 na Otavě pod klášterem ). V roce 1913 navrhla Zemědělská rada v Praze, aby i Zemský ústav pro chov lososů v Sušici byl svěřen do správy Rybářského spolku v Sušici. Tento návrh byl přijat na valné hromadě rybářského spolku v lednu 1913 a spolek jakoby tímto rozhodnutím ožil. Iniciativně se pustil do nutné opravy líhně, jejímž správcem byl jmenován Kajetán Hulák. Vzhledem k nedostatečné péči a špatnému krmení však došlo k velkému úhynu mladých rybek a tak se správy líhně ujali místopředseda spolku Martin Mikuláš a člen výboru Rudolf Salášek.
Také období první světové války poznamenalo negativně činnost spolku. Vázly státní subvence, spolek měl finanční potíže, rozšířilo se pytláctví a zdražily i rybářské povolenky. V roce 1918 vázlo vydávání samotných rybářských lístků a tak členové měli povoleno chytat na lístky z roku 1917. V letech 1917 a 1918 bylo takové sucho a tak nízký stav vody, že nebýt intenzivního zarybňování řeky rybářským spolkem, byla by Otava doslova vyrybněna.
23. března 1918 se konala valná hromada, na které bylo připomenuto více než dvacetileté trvání spolku. zaznělo zde i takovéto postesknutí:* /“Dvacet let práce, které bylo hodně a která byla vykonána pro záchranu rok od roku upadajícího rybářství u nás a přece nic nepomohlo a nedovedlo zabránit tomu, aby šumavský losos, chlouba našeho rybářství nevymizel dnes docela a hledati u nás perlorodku, která celé povodí Otavy oživovala a obohacovala, byla prací naprosto zbytečnou a ba i ten rak, který v našem povodí byl doma a dobře se mu zde dařilo se zde neudržel. Kde je bývalý nadbytek pstruhů a lipanů i když chovu v předválečných letech jsme tolik práce dali ? Z toho je patrno, že to naše rybářství má nepřátele, kteří naši práci znesnadňují a maří a bylo by dobře uvažovati o škůdcích těchto a hledati proti nim ochrany. V první řadě je to průmysl, proti němuž rybářství stojí bez ochrany neb zákon proti znečišťování je nedostatečný a rybáři se marně dovolávají nápravy. Druhým škůdcem ryb jsou regulace řek. Kam má se dnes ryba ukrýt ? Jedna ledová dřenice zničí za chvíli vše, co jí přijde do cesty. Třetím nepřítelem jest naše neblahé sousedství s rybáři výdělkáři, kterých se bude možno zbaviti tehdy, až náš spolek finančně zesílí a rybářské hospodářství scelí. Chce-li se rybář dočkati toho, aby za dalších dvacet let náš spolek žil, je nutno spojiti se s ostatními spolky v Čechách a tak zabránit zániku rybářství vůbec.“ /*
Počátek roku 1919 byl poměrně příznivý – Zemská rada nabídla rybářskému spolku dotaci 300,- Kč na opravu Zemské líhně a došla také subvence, která byla přislíbena na úpravy rybníčků ve Volšovech již před válkou. Přesto vlastní činnost spolku v tomto roce opět stagnovala natolik, že valná hromada se v září tohoto roku vůbec nekonala. Navíc na sklonku roku 1919 vznikl v Sušici druhý rybářský spolek – Otavan. Tento spolek získal horní povodí Otavy od jezu u elektrárny až k hranici Pátečku. Rybářský spolek v Sušici tak získal pouze dolní povodí od jezu u elektrárny až k chmelenské hranici.
V roce 1924 se ve Strakonicích konala valná hromada Poříčního svazu pro řeku Otavu. Sdružily se v něm spolky z Písku, Protivína, Volyně, Bavorova, Strakonic, Horažďovic a Sušice. V roce 1924 se objevuje také zcela nová hrozba pro sušické rybáře – začíná se mluvit o stavbě hrází s vodními elektrárnami na Vydře u Antýglu a na Křemelné pod obcí Stodůlky. Tyto zprávy vyvolaly velké rozhořčení nejen u rybářů ( jednalo se o nejkvalitnější pstruhové revíry ), ale i u široké veřejnosti. Naštěstí se tyto stavby nakonec nerealizovaly, i když trvalo řadu let, než se od tohoto záměru definitivně upustilo.
Po velkých vodách v letech 1925 a 1926 se v Otavě na Sušicku opět objevil losos a tak rybářský spolek zorganizoval jeho odlovení pro generační účely.
Největší pohromou pro říční rybářství se v této době stávaly stavební úpravy na vodních tocích a jejich znečišťován průmyslovými odpady. Regulace břehů, výstavba přehrad, stavba průmyslových závodů se škodlivými odpady. Pobřežní zdi prováděných regulací likvidovaly po celá desetiletí přirozené úkryty ryb pod břehy a pobřežními porosty, výstavba přehrad zamezila tahu ryb a vypouštění průmyslových odpadů s občasným kalamitním vytrávením ryb v rozsáhlých oblastech pomalu dovršovalo dílo zkázy. Také Otava v Sušici silně trpěla znečišťováním, zejména proto, že město v této době nemělo ještě pořádnou kanalizaci. Kromě nejrůznějších splašků z domácností se do řeky dostávaly dále splašky z městských jatek, koželužny a sirkárny. Pouze vedení sušické sirkárny bylo ochotné jednat a snažilo se o nápravu situace. Díky jeho vstřícnému jednání se silně omezilo množství nečistot vypouštěných do řeky z této továrny. Další výrazné zlepšení nastalo počátkem třicátých let, kdy byla ve městě zásluhou starosty Seitze vybudována na svou dobu velice velkorysá kanalizační síť.
V roce 1931 se dosavadní předseda spolku Rudolf Salášek vzdal své funkce a odstěhoval se ze Sušice. Spolek tak zůstal prozatím bez předsedy. S nesouhlasným stanoviskem členů spolku se také setkalo předání Zemské líhně Zemědělské radě v Praze. Spolek, který se přes řadu finančních problémů o líheň staral řadu let, ztratil tím chuť k další práci. Členská základna se začala snižovat a v roce 1933 měl spolek již jen 26 členů. Kromě toho nově zvolený výbor při kontrole hospodaření za minulé roky narazil na řadu nejasností a nedostatků, které bylo třeba dát do pořádku. Nejhorší krize byla sice už v následujícím roce zažehnána, ale členská základna zůstávala nadále pasivní natolik, že se neplatily ani členské příspěvky.
28.2.1940 se na valné hromadě konané v sále hotelu Svatobor spojily oba sušické rybářské spolky. Nově vzniklý Rybářský spolek pro Sušici a okolí měl tehdy 42 členů. Nově vzniklý spolek měl pronajatý rybářský revír na Roušarce a na Otavě od Pátečku až na hranici katastru obce Dobršín a Chmelné. Pouze část levého břehu Otavy a Divišovský potok už byl mimo hranice tzv. Protektorátu. Válečná doba se projevila na spolkové činnosti i jinak – například byl vydán příkaz vyloučit se spolku židy, členové vedení museli předložit potvrzení, že jsou árijského původu, na části povodí byl vydán zákaz chytání na umělou mušku atd. Lístkové hospodářství a všeobecný nedostatek potravin ovšem vedl ke zvýšenému zájmu o rybolov, na druhé straně se však rozmáhalo i pytláctví.
19.6. 1941 byl v Otavě zaregistrován a uloven poslední sušický losos. Lososa si všimli dva místní rybáři a zjistili také, že ryba je zraněná. Přesto se jim lososa nepodařilo ulovit. Téhož dne odpoledne se to povedlo mladému učni Bohouši Laněmu. Ulovený losos vážil 6 kg.
Rybářský spolek v Sušici chápal, že kvůli všeobecnému úbytku ryb v řece je nutno neustále zarybňovat. O to usiloval vlastně už od doby svého založení. Proto těžce nesl, že v jeho sousedství existují soukromníci, kteří nedodržují rybářský řád a drancují řeku. Spolek dodával neustále do řeky násadu a jiný z toho měl bezpracný zisk. Sušičtí rybáři si proto stěžovali Poříčnímu svazu ve Strakonicích s tím, aby svaz přijal taková opatření, aby Rybolovný řád museli dodržovat i soukromníci a aby dodávali do sušické líhně generační ryby. Vedení Poříčního svazu ovšem nemělo k zavádění takových opatření žádnou chuť, což ovšem vyvolalo ze strany sušických rybářů jeho kritiku. To vše vedlo ke zhoršení vzájemných vztahů mezi Sušici a Poříčním svazem a nakonec i přerušení vzájemných kontaktů. Sušičtí rybáři tím ovšem přišli také subvence, které jim Poříční svaz řadu let poskytoval.
V roce 1945 Rybářský spolek v Sušici požádal o národní správu všech tekoucích vod v okrese Sušice, které patřily osobám tzv. státně nespolehlivým. ONV v Sušici dal skutečně spolku do správy všechna rybářská povodí na Otavě a Křemelné a jejich přítocích s výjimkou povodí patřícího obci Kašperské Hory a Státní lesní správě. V roce 1948 Zemskou líheň převzaly do správy Státní lesy. Rybářský spolek v té době kromě říčních roků spravoval také rybníky v Malči, Přestanicích, Volšovech, Cihelně, Červených Dvorcích, Milčičkách a později i v Kolinci. Členská základna se postupně zvyšovala a spolek se začal intenzivněji věnovat také práci s mládeží. Období budování socialismu ovlivnilo i činnost spolku – vyhlašovaly se závazky,vydávala se prohlášení a odpracovávaly se brigádnické hodiny. V rámci brigádnické činnosti se však zdarma odpracovaly tisíce a tisíce hodin na opravách hrází, čištění rybníků a řádném zarybňování revírů. V roce 1951 se sdružení přejmenovalo na Lidový rybářský spolek v Sušici. V sedmdesátých letech byl zásluhou spolku obnoven rybník Bušek ve Velharticích, zmodernizováno odchovné zařízení v Divišově, instalována nová zařízení v Tajanově a ve Františkově Vsi. Neustálým zdrojem problémů byla kvalita vody – Otava v té době měla celkem 26 zdrojů znečištění vody, z toho 13 trvalého charakteru. Dokonce v nedávné době úspěšně zkusili chovat kapra v nevyužitých nádržích v areálu čistírny odpadních vod. V současné době má sušická organizace Českého rybářského svazu necelých 580 členů. Stále pilně líhne, nasazuje a pak loví ryby, ale nezapomíná ani na výchovu nových členů a stará se i o dorost ve svých dvou rybářských kroužcích ve Velharticích a v Sušici.
© Zdeňka Řezníčková
zdroj Město Sušice